Rozhovor se Stephanem Orthem

Couchsurfing v Rusku?

Napsal Václav Rybář

Zkuste se inspirovat následujícím rozhovorem a vyměnit jistotu skvěle hodnoceného hotelu za gauč uprostřed obýváku vlídného hostitele. Co ztratíte na pohodlí a jistotách, to získáte na povědomí o místě a jeho obyvatelích. Běžte a poznávejte místo památek lidi. Brzy poznáte, jak moc je to návykové.

Stephan Orth cestování miluje. Tak moc, že o něm několik let psal do německého Spiegelu a spojil tak, podobně jako my v redakci, příjemné s užitečným. Jeho toulavé boty a vášeň pro couchsurfing ho ale nutí jednou za čas dát výpověď, sbalit svých pár švestek a vyrazit na několik měsíců poznávat svět trochu jinak – nikoliv skrz památky a profláknuté destinace, ale skrz obýváky a ložnice domorodců. Couchsurfing je největší internetovou komunitou bezplatného bydlení. Funguje od roku 2004 a její princip je snadný – na jejím webu si najdete ochotného hostitele a pokusíte se ho přesvědčit, že ubytovat vás u něj je ten nejlepší možný nápad. A že mu to třeba časem oplatíte. Stephan takhle během čtvrt roku procestoval celé Rusko. A stejně jako v případě Íránu o tom napsal knížku,
která teď ve vydavatelství Kazda vychází v češtině. Neodolali jsme proto a vyrazili za ním na krátký rozhovor:

Couchsurfing je pro Čechy pořád ještě velká exotika. Je to trochu jako jízda stopem, lidé to berou jako riskantní zábavu pro mladé, co nemají dost peněz na hostel nebo AirBnB. Jak si vlastně s couchsurfingem začínal ty? Bylo to kvůli nedostatku peněz, nebo spíš převládla zvědavost?

Začínal jsem s tím ve dvaceti, takže úspora peněz byla určitě dobrou motivací. Je fajn, že lidé mohou využít prázdnou matraci a volný kout ve svém bytě. Ale časem se z toho stala závislost, protože jsem si uvědomil, že díky interakci s lidmi člověk tu navštěvovanou zemi dovede mnohem lépe pochopit.

Jeden z hostů, u kterého si přespával, byl abstinent a ovládal šest světových jazyků. To je na Rusa celkem výjimka. Jak si vlastně vybíráš své hostitele? Pročítáš poctivě jejich profily, nebo to bereš tak trochu jako rande naslepo?

Ony jsou to tak trochu námluvy, kdy si mezi sebou prohodíte pár mailů a musí to mezi vámi zajiskřit, aby hostitel kývnul. Couchsurfing je vždycky plný překvapení a nečekaných situací, to je rozhodně věc, která na něm přitahuje spoustu lidí.

V knize si na sebe prozradil, že rád vozíš hostům marcipán z Lübecku. Vybíráš dárky podle jejich profilů? A dostal si někdy něco na oplátku?

Ten marcipán pochází z místa, kde žiju, a nedá se tak snadno sehnat v zahraničí, takže mi připadal jako ideální dárek. Lidé si ho nemohou vynachválit. Když dárek nemám, snažím se hostitelů vyptat na jejich oblíbenou restaurací, a pak je tam pozvat. To zabere pokaždé a jsou z toho další skvělé historky. Jednou jsem od hostitelky dostal její oblíbenou knihu krátkých povídek od Ivana Bunina. Chtěla ji se mnou sdílet a prožít, což bylo hrozně milé.

Často používáš přímou řeč. Nahráváš si vše na diktafon a vědí hostitelé o tom, že budou hvězdami tvé nadcházející knihy? Samozřejmě jim to řeknu předem, jinak by to nebylo fér. Většinou jsou pak ještě otevřenější. Jakmile zjistí, že píšu o cestování, vyptávají se na tisíc věcí. Pro spoustu lidí je to zaměstnání snů a chtějí vědět, jak to vypadá za oponou.

Existuje něco, podle čeho si vybíráš své budoucí gauče? A čemu pak na místě věnuješ pozornost? Všiml jsem si, že hodně komentuješ, co mají tví hostitelé v knihovnách.

Nejsem náročný, co se týče prostoru nebo pořádkumilovnosti majitele. Ještě jsem nezažil místo, odkud bych odešel, protože by tam byla špína nebo nepořádek. Jsem vždy primárně vděčný za přístřešek a většina lidí je maximálně pohostinná a vlídná. To je pro mě základ. A co se týče knihovniček, to je moje slabůstka, takže se nikdy neopomenu porozhlédnout. Hledám v nich společné zájmy, ale i vyloženě neobvyklé tituly. Obojí je dobrou záminkou k rozhovoru.

Věděl jsi při cestách po Rusku, kam se vydáš další den, nebo si nechal věci plynout a inspiroval se radami hostitelů?

Samozřejmě jsme měl rámcový plán, abych procestoval velkou část Ruska a udělal si o celé zemi obrázek. Často jsem se ale někde zdržel o den déle, ať už šlo o společný oběd s hostitelem, nebo tip na neopakovatelnou událost, která se v místě pořádala. Právě tyhle spontánní věci jsou kořením života.

Tvá kniha o couchsurfingu v Íránu slavila velký úspěch. Lze najít mezi oběma státy podobnosti, které by člověk nečekal?

Společného mají hlavně to, že překročením prahu bytu či domu se rázem ocitáte v úplně jiném světě. V Íránu se za zavřenými dveřmi často porušují pravidla. Pije se alkohol, nadává se na vládu, ženy odloží šátky apod. Jako by z lidí spadly okovy. V Rusku zas člověk na ulicích potkává zachmuřené a občas až nepřátelské tváře, aby pak v teple domova zjistil, že stačí deset minut a je považován div ne za člena rodiny.

V knize mluvíš o tzv. sovětské nostalgii, se kterou někteří vzpomínají na staré dobré časy. Lze to nějak srovnat s německou OSTtalgií?
Určitě je tu řada paralel, zvlášť u lidí, kteří zažili mnoho let v obou režimech. Patrné je zejména přehlížení ze strany západu, to si hlavně lidé ve východním Německu hodně berou. Oni i Rusové pak vnímají temné stránky kapitalismu, které narušily mezilidské vztahy a takovou tu pospolitost, nakterou byli zvyklí. Tehdy prostě lidé museli držet při sobě, aby přežili. Dnes na to zejména ti mladší zapomínají.

Doporučil bys couchsurfing jako aktivitu vhodnou pro páry?

Vlastně proč ne. Potkal jsem spoustu hostitelských párů a dovedu si představit, že by z toho bylo parádní „dvojité rande“. Ale v páru si člověk musí uvážlivěji vybírat, aby se hostitel necítil přečíslený. Spousta z nich právě kvůli tomu bere raději pouze jednotlivce.

Necítíš se po všem tom couchsurfování ve vlastní posteli divně? Jak vlastně podle Stephana Ortha vypadá ideální gauč na přespání?

Svou postel miluju a po mnoha dobrodružstvích si ji o to vícvážím. Ideální gauč je ve skutečnosti postel, ideálně v soukromém pokoji, ale to je opravdu luxus. Stejně dobře se vyspím i na gauči nebo matraci uprostřed obýváku. Sám jsem si to nedávno vyzkoušel u sebe doma, když u mě přespával kamarád. Schválně jsem ho poslal do postele v ložnici a sám si vybral gauč.

Co couchsurfing v Praze? Mohla by být stověžatka námětem další knihy?

Mám Prahu moc rád, ale přespával jsem tam u dobrého kamaráda, takže se to jako couchsurfing nepočítá. Česko by však bylo pro knížku velmi úrodnou půdou. Bohužel bude muset počkat. Letos jsem totiž strávil tři měsíce v Číně a zrovna se vrhám na psaní knížky, která snad vyjde někdy v příštím roce.

Jak se do Ruska dostat: Samotná doprava do Ruska je bezproblémová, z Prahy létají Aeroflot a další aerolinky do mnoha destinací (Moskva, Petrohrad, Novosibirsk, Rostov na Donu).

Cestovní formality: Pro cestu do Ruska je nutné si předem vybavit cestovní vízum. To lze udělat v Praze, Brně nebo v Karlových Varech na zastupitelských úřadech. Náklady činí zhruba 3000 Kč. Pokud se budete na území Ruska zdržovat déle než sedm dní, musíte uvést adresu hotelu nebo osoby, která vás ubytuje.

Cestovní náklady: Nízké, díky padajícímu rublu, který z Ruska dělá velmi zajímavou a dostupnou destinaci.