Mech

Knihu „Mech” od autorky Ulrici Nordström, kterou  začátkem roku 2020 vydalo Nakladatelství KAZDA, jsem si koupila v naději, že dostanu radu, jak vyhubit mech na naší staré zahradě. Radu jsem nedostala, ale napadla mě hříšná myšlenka, jak postavit na hlavu rčení „bez práce nejsou koláče”. Pokud mech (krásný a celoročně zelený) nevyhubím, budu mít na zahradě bez práce spousty mechově zelených koláčů. No uvidím!

Mech je totiž, podle autorky, využíván především v mechových japonských zahradách a postupně se tento trend šíří i do Evropy a USA.

Mechy jsou prastarou skupinou rostlin, jež se vyvinula a objevila před více než 350 miliony let. Mechy rostou ve všech částech světa od Arktidy až po tropy. V současnosti se odhaduje, že na Zemi existuje kolem 20 000 druhů mechů, z nichž více než 1 700 je možné najít v Evropě.

Čím déle jsem knihu četla a prohlížela si krásné fotografie japonských zahrad, tím více jsem se nořila do starých časů mechových zahrad a jejich filozofie. Na západě se často japonská zahrada zaměňuje s volnou přírodou. V Japonsku zahrada funguje jako spojení s božstvím a se životem. Zahrada a v ní obsažené prvky, jako jsou kameny, rostliny a voda, představují čirou krásu a slouží k modlitbám, čajovým obřadům a praktikování filozofie „wabi – sabi”, což je vnímání a obdivování „prosté krásy”. Mechy v těchto unikátních zahradách tvoří jejich podstatnou část.

Japonský zahradník Tomoki Kato říká, že člověk nebude nikdy schopen svýma rukama vytvořit to, co dokáže matka příroda v průběhu času. „S pokorou, kterou cítím tváří v tvář přírodě, vnímám i mech.”

Portlandská japonská zahrada v americkém státě Oregon je pro mne potvrzením toho, že krásné a ušlechtilé myšlenky plodí zase jen krásné a ušlechtilé věci. Po druhé světové válce starosta města spolu s odhodlanými občany tu vybudoval japonskou zahradu coby symbol kulturního porozumění a usmíření. Byl najat krajinářský japonský architekt, aby navrhl zahradu, jež se šest let nato otevřela veřejnosti. V současnosti je zahrada oděná do měkkých mechových polštářů a je oázou klidu a míru. Cílem je pobýt v zahradě a užít si to. Prioritou je zažít krásu a sdílet její filozofii.

Celá kniha je proložená mnoha krásnými fotografiemi a můžete si v ní najít „svůj mech”. Tím mým se stal travník Schreberův.

Na konci knihy je zajímavá kapitola s názvem „Vnitřní projekty”, která je určena pro šikovné a tvořivé ruce. Mně nadchnul malý dekorativní květináč s mechem, neboť mi připomněl malou krajinu. Konec konců snahou o vytváření malých mechových krajinek napodobujeme a znovu vytváříme velkou krajinu, abychom o ni pečovali a obdivovali ji u sebe doma.

Knihu „Mech” všem velmi doporučuji!