Rozhovor s Dagmar Peckovou
Vaše první kniha Ty vole se neříká sklidila velký ohlas. Co vás přimělo napsat pokračování a čím se Tanec mezi vejci liší?
Nějak jsem vůbec nepočítala s tím, že bych mohla cokoli napsat, natož knihu a ještě úspěšnou. Ale evidentně se forma mého vyjadřování spoustě čtenářům zamlouvá. Jedna paní mi dokonce napsala, že si přečtením mé knížky ušetřila cestu k psychoanalytikovi. Prostě život není jednoduchý a ani divy s mezinárodním přesahem to tak mají. Příběhy jsou zpracovány formou letmých vzpomínek. Krátké chronologicky po sobě jdoucí příběhy. A protože jsou tak krátké, tak jsem musela volit přesná slova místo sáhodlouhých souvětí. Nezaobalené výrazy s jasným poselstvím. A myslím, že zrovna to se čtenářům tolik zamlouvalo. Neustále mi psali, ať ještě napíšu další díl. No tak jsem si sedla v pár volných letních týdnech zase za Ipad pod naši katalpu na zahradě a dvěma prstíčky jsem nadatlovala další příběhy ze života. Jejich forma zůstala stejná, ale jsou možná o něco málo ostřejší.
Proč jste zvolila právě tento titul? Co pro vás symbolizuje „tanec mezi vejci“?
Mezi vejci tancují srabi, a to já nejsem. Mě nebaví sáhodlouze takticky posílat kohokoli „někam”, když ho tam mohu poslat přímo.
Čtenáře překvapí, jak otevřeně píšete o sobě, o trapasech i těžkých momentech. Co vám dává odvahu být takhle upřímná?
Život není jednoduchý ani jednobarevný. Každý zažíváme momenty nádherných vrcholů, ale i drsných pádů. Situace vtipné, trapné a těžké. A tvářit se, že ausgerechnet mně se to nestává nebo netýká, by mně stejně nikdo nevěřil. Myslím, že člověka to tak nějak opráší z nánosu patosu, kterým se operní svět rád obklopuje. Opera je komplexní umění. Hudba, tanec, výtvarno, emoce. A je škoda, že tím mnozí opovrhují jenom proto, že to dostatečně neznají, že jim je ten svět cizí. Tak jsem snad trochu poodhrnula nános povrchního snobismu.
V posledních letech jste se věnovala činohře, šansonu i festivalu Zlatá Pecka. Který z těchto projektů je vám teď nejbližší?
Tři naprosto rozdílné věci. Činohra mě splňuje moji touhu stát na jevišti a brát s sebou publikum do emočních zákoutí postav, které ztvárňuji. Chanson, v tomto případě písně Kurta Weilla, mě vrací do doby před pětadvaceti třiceti lety, kdy jsem se světoznámými orchestry a dirigenty nebo bravurním klavíristou Irwinem Gagem jezdila kolem světa s písňovými recitály. Ten žánr jsem strašně milovala. Deutsches Kunstlied je velmi náročný obor. A já miluji náročné věcí. Festival Zlatá Pecka je moje komplikované téměř desetileté dítě, které piplám a nikdy vlastně nevím, jestli se ten další ročník uskuteční v celé své komplexnosti. Jestli se sejde dostatečné množství peněz, aby došlo k naplnění mých uměleckých představ a cílů. A pokaždé, když se to povede, tak mně to jen utvrdí v tom, že umění jako takové je krása a má smysl za něj bojovat. Třeba i s čertem.
Co chystáte do budoucna – v hudbě i mimo ni?
V roce 2026 mně bude 65 let. Tak bych ráda po Česku udělala pár koncertů s chansony Kurta Weilla. Program s názvem Berlín – Paříž – New York. O životní pouti tohoto německého skladatele židovského původu, který měl v první polovině 20. století tak velký vliv na světové hudební dění. Jinak chystáme s Janem Jiráněm v Ypsilonce novou divadelní hru, kterou pro mě napsal a další cesta zřejmě povede do Uherského Hradiště, kde mě čeká přemiéra divadelní hry, kterou pro mě napsal Josef Kubáník. Zabývám se i přípravou českych melodramů Zdeňka Fibicha.
