Jakub Kašpar o knize Než stromům dojde dech

Kniha o lese, která dokáže nadzvednout leckterého lesníka

Když na přelomu října a listopadu avizovalo Nakladatelství Kazda další titul, dnes už i u nás lesnické celebrity, Petera Wohllebena, moje první myšlenka byla: Už zase? Co chce ještě Wohlleben nového psát? Neodolal jsem ale a začetl se do jeho nejnovějšího titulu Než stromům dojde dech. Už proto, že mě zajímalo dozvědět se, jak se stromy učí zvládat změnu klimatu, jak slibuje podtitul knihy.

Na rovinu a bez napínání čtenáře musím rovnou konstatovat, že jsem byl od začátku překvapený. Žádné opáčko předchozích autorových titulů, ale pěkně zostra na věc a se spoustou nových informací. Wohlleben se ve své zatím poslední knize opravdu skoro striktně drží tématu souvislosti mezi lesy, lesnictvím a klimatickou změnou – a dlužno dodat, že svou knihou dokáže zřejmě leckoho pořádně rozpálit, především asi kolegy lesníky.

Petere WohllebenPhoto © Constantin Film

Už z jeho předchozích knih, Tajným životem stromů počínaje, bylo dost zřejmé, že Wohllebenovi jde především a zejména o lesy, do kterých člověk pokud možno nijak nezasahuje. V Než stromům dojde dech jde ve svých tezích ještě dál. Ač svůj požadavek v náznacích aspoň mírně oslabuje, opírá se do lidského zasahování do lesních biotopů tentokrát velmi zostra. Dokonce až zarputile řadí současné evropské lesnictví mezi obory, škodící zemskému klimatu srovnatelné třeba se spalováním uhlí a dalších fosilních paliv. Tahle teze dokázala docela pěkně nadzvednout i mě.

Poučen jedním z Šalomounových přísloví, že totiž „hněvivý člověk podnítí svár a vznětlivý napáchá mnoho přestupků,“ (Př 29,22), snažil jsem se od pocitu prvotního naštvání oprostit a číst dál a doporučuju to každému dalšímu čtenáři, kterého podobný pocit v průběhu čtení natrefí. Wohlleben totiž nic neříká bezdůvodně a i pro svá nejprovokativnější tvrzení snáší pečlivě argumenty. Nakonec s ním nemusíte ve všech bodech souhlasit, ale když se od naštvání posunete k zamyšlení, je to přesně to, co si nejspíš autor slibuje a co je také žádoucí i podle mne.

Wohlleben se snaží doložit, že význam lesů, včetně těch středoevropských, pro ochranu klimatu i pro adaptaci na jeho změnu, je mnohem větší, než si běžně představujeme. Ovšem žádá to pokoru před přírodou a jejími procesy. Zbavení se pyšné představy, že člověk ví po pár stovkách let praxe víc, než příroda po stovkách tisíc let. A ponechání volné ruky přirozeným procesům – jednak rozšířením ploch lesních chráněných území s bezzásahovým režimem, jednak ale také minimalizací lidských zásahů i v hospodářských lesích na nejnutnější možnou míru. Od upuštění od těžké lesní techniky až po zastavení umělého zalesňování.

Speciální ocenění si zaslouží Nakladatelství Kazda za rychlost, s níž tuhle knihu zpřístupnila českému čtenáři. I v německém originále vyšla teprve letos. A Wohlleben se v ní vypořádává s naprosto aktuálními tématy a kauzami v lesnictví i ochraně klimatu v německém prostředí, které se ale od toho českého zase tak moc neliší.

Než stromům dojde dech je tak knížka velice aktuální, velmi přímočará, s velkým provokativním potenciálem – a ze všech těchto důvodů také nesmírně inspirativní. Alespoň by bylo skvělé, kdyby inspirativní byla – především pro všechny ty, kdo rozhodují, jak lesy ve střední Evropě budou vypadat, jak se v nich (ne)bude hospodařit a jaká pravidla pro lesnictví budou platit.

Všem, koho téma lesa a téma klimatických změn zajímá, vřele doporučuji.