25 gramů štěstí

 Dnes v 15 hod. jsem se s pousmáním (nic neočekávajíc) začetla do „italského bestselleru” - „25 gramů štěstí” a ve tři hodiny nad ránem jsem knihu zavřela a trochu jsem se styděla za slzy a mokrý polštář.

 Jde o pravdivý příběh do poslední tečky. Skutečný příběh zvěrolékaře Massima Vacchetty a jeho ježků. Pro mne je kniha výjimečná ještě něčím jiným. Hloubkou vnitřního zrání a plněním si svého snu. Massimo ukazuje jiný, lepší svět a ten můžeme najít všichni.

 „Každý člověk na naší Zemi je jedinečný. Upřímně, Massimo je jedinečný ještě o trochu víc. Jeho vypravování mě přivedlo k myšlence, že on nikdy nezestárne. Má totiž duši básníka, který se na svět dívá dětskýma očima. Díky tomu uvidí krásu i tam, kde ostatním uniká.” Tak to jsou slova paní Tomaselli, která si příběh o ježcích vyslechla a svým magickým, citlivým perem z něj vykouzlila tuto knihu.

 Při prohlédnutí krásných fotografií v knize, se nabízela představa, že charismatický zvěrolékař bude mít vedle sebe psa z prvotřídního chovu např. Akita-inu, chrta, nebo alespoň krásného kokra. Pohled na jeho dlaň, kde se choulí malinká ježčí holčička Lisa, která váží méně než poupátko růže, je matoucí a vyvolává zvláštní ochranitelskou potřebu.

 V celé knize se prolínají krásné, vzrušující i smutné příběhy malých, opuštěných i nemocných ježečků a mezi tím nenápadně vystupuje do popředí životní příběh Massima s jeho touhou pomáhat těm nejslabším, na které se nejvíce zapomíná. Přitom každé stvoření, i to nejmenší, je vzácný dar. A taky je to důležitá součást naší planety, takový díleček, bez kterého by puzzle nešly nikdy složit celé. Neodmyslitelná součást veškeré harmonie. A to se právě stalo krédem zvěrolékaře Massima.

 Podařilo se mu založit záchrannou stanici pro ježky s názvem „Ninna”. Jméno dostala po první ježčí holčičce, kterou s těžkým srdcem po jejím uzdravení vypustil Massimo do volné přírody.

 V současné době má záchranná stanice mnoho podporovatelů, sponzorů a dobrovolníků. Zvěrolékař zabraný do práce se ve své nemocničce pouští do utišování bolesti poraněných, sražených a hladových ježků, a pokouší se je vracet do života, který už s nimi nepočítal. Je potřeba do toho jít srdcem. Do všeho.

Massimo říká: „Přál bych si, aby se tahle moje vášeň šířila jako to nejnakažlivější virové onemocnění a dostala se tak daleko, jak to jen půjde, a aby všude šířila dobro.”

Moc ráda budu tohle dobro podporovat.

A co kdyby nás bylo více?

 jméno autora je uloženo v redakci