Mají chobotnice duši?

Mají chobotnice duši?

Sy Montgomery

Milí naši čtenáři,

rádi se s vámi podělíme o článek ke knize „Mají chobotnice duši?“, který nás očima čtenářky doprovází na cestě nejen ke zvířecím ale i lidským duším.

Nikdy mě ani nenapadlo, že by zvířata duši neměla. Samozřejmě ji mají. Moje fenka ji tedy měla určitě. To vám potvrdí každý pejskař. Ale že i chobotnice?

Se zvědavostí jsem začala číst knihu o chobotnicích a příběhy, které ukazovaly na jejich „duši“ mě okouzlily. Byly humorné, dojemné, dobrodružné, laskavé a z pohledu nás suchozemců i divné.

To, že chobotnice velká (136kg a rozpětí ramen 10m) se dokáže protáhnout malou dírou, nadzvednout poklop svého akvária a utéct, to že dokáže chapadly otevřít zámky speciálního rébusu pro ni připravený, to jsem ještě zvládla. Ale že si chobotnice uvědomují, že i lidé jsou různí a některé si tudíž oblíbí a jiné nemohou vystát, tak to bylo na mě moc. Ale nejvíce mě fascinovala jejich schopnost splynout s okolím a zmást predátora či kořist. Dokáží na své kůži utvořit tečky, pruhy nebo skvrny libovolné barvy. Chobotnice dokáže na kůži rozehrát doslova světelnou show. Barvu, kresbu i texturu své kůže umějí změnit za sedm desetin sekundy. I chameleon by se mohl stydět.

Začínala jsem chobotnice i chobotničky vidět všude. Ve své domácí meruňkové zavařenině, stočená chapadla alias šňůra na prádlo a přísavky ožily u mé gumové předložky ve sprše. Prostě se mi chobotnice dostaly, jak se říká, pod kůži. Jejich chapadla se proměnily ve fata morganu.

Chobotničí chapadla jsou jako svébytní tvorové. Nejenže v případě potřeby dokážou dorůst – existují důkazy o tom, že se chobotnice ojediněle rozhodne nějakého chapadla zbavit, a to i v situaci, kdy jí nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí. Jak inspirativní!

Nejvíce mě však zasáhl příběh chobotnice Olive (matky), která nakladla vajíčka (tisíce a tisíce), pečovala o ně, omývala je, hladila – a 3 měsíce nepřijímala potravu. Tak to mají všechny chobotnice – matky. Když vypustila svoji drobotinu do volného oceánu, zemřela. Hotovo. Tečka. Splnila svoji úlohu, kterou si do života přinesla.

A najednou mne napadla divná myšlenka. A co my lidé? Také porodíme, vychováme potomstvo a umřeme? Hotovo? Tečka? To mě přišlo fakt hloupé, divné, nedostatečné. Myšlenka zapadla a až úplně na konci knihy se znovu vrátila.

Autorka knihy paní Sy Montgomeryová popisuje setkání s chobotnicí v oceánu takto: „Zatímco ji Keith (kolega) snímal, druhá chobotnice vylezla na o něco vyšší útes opodál, napřímila se na svých chapadlech, jako by si stoupla na špičky a zvědavě – alespoň to tak vypadalo, když se ke Keithovi naklonila. Záměrně si našla místo, odkud ho mohla sledovat. Keith prohlásil, že to byl úžasný pocit nechat se takto pozorovat. Byl to prý jeden z jeho nejsilnějších zážitků v životě.“

Opět se mi vrátila myšlenka o smyslu života homo sapiens. Tato knížka mi ukázala kolik toho (ne)víme o chobotnicích, slonech, včelách, gorilách, červech… Jak dokážeme vnímat jejich nálady a rozpoložení jejich duší. Chtěla bych tohle vědět o sobě. Chtěla bych se znát lépe. Chtěla bych přijít na kloub třeba tomu, proč se někdo uzdraví z „nevyléčitelné“ nemoci a jiný ne. Kde se bere láska, nenávist, ješitnost. A co tady na této zemi je naším úkolem.

A tak se vydávám na dobrodružnou výpravu do hlubin SVÉ duše.

Díky knížko! 

(jméno autora uloženo v redakci)