Než stromům dojde dech

Stromy se bez lidí obejdou.

Lidstvo bez stromů nikoli. A nejen lidstvo, nýbrž život jako takový.

Stromy jsou cosi jako plíce naší planety. V důsledku klimatických změn vyvolaných civilizačními vlivy však čelíme riziku fatálního (a v podstatě nevratného) kolapsu ekosystému.

I kdyby k němu došlo, stromy by se za každých okolností dokázaly vrátit. Dříve či později, ale určitě.

Období sucha. Ničivé požáry. Rozsáhlé polomy. Hospodářské využití či přímo likvidace lesních společenství. Nic z toho nedokáže stromům zabránit, aby znovu vyrostly. Jejich efektivní sociální komunity jsou většinou schopny adaptace téměř na cokoli. A nejen to: stromy pomáhají odstranit skleníkové plyny z atmosféry lépe než sebemodernější technika. Navíc silně ochlazují mikroklima a výrazně zvyšují množství dešťových srážek.

Kniha Než stromům dojde dech je vyznáním lásky stromům. A současně výzvou, abychom ve vlastním zájmu konečně začali chránit přírodu a pečovat o její nekonečnou mnohotvárnost.

„Při našem společném čtení o lese vám ukážu, jak můžete stromům při učení přihlížet, proč když buky či duby v létě shodí listí, nemusí si tím zákonitě zadělat na problémy, a podle čeho můžete poznat stromy, které vsadily na špatnou strategii,“ říká autor knihy Peter Wohlleben.

 Krátká ukázka:

Návrat lesů může být velice napínavý a my se může­me na vlastní oči stát svědky toho, že příroda znamená změnu! Čím více oddalujeme kyvadlo od ideálního sta­vu, tím prudčeji kmitne zpět, když ho znovu pustíme z rukou, tedy když si bude moct příroda dělat, co se jí zachce. A kde je hodně pohybu, tam jsou změny vidět obzvlášť zřetelně. Pole, které je během pár let pokryté mladými stromky, mladý les, jehož osiky a břízy během jednoho až dvou let poporostou o jeden metr do výšky – to všech­no můžete pozorovat při svých procházkách přírodou. Momentálně je nejmarkantnější kolaps přírodě vzdále­ných plantáží. Pokud tam nikdo nic nepodniká, promění se tamní zelená poušť v zelenou divočinu – a právě zde dochází rok od roku k největším změnám. Nejprve se ze smrků a borovic začnou sypat jehlice a všechno se pro­mění v hnědou pustinu. Nejpozději do roka se celá půda pokryje travinami, bylinami a tisíci maličkých semenáč­ků. Když uplyne další rok, vyčnívá už spousta listnatých stromečků nad ostatní rostliny a začíná na půdu vrhat stín. O pět až deset let později celou plochu pokrývá mlazina. Traviny, byliny a keře postupně mizí, protože je tu pro ně přílišné temno. Mezi břízy a osiky se sem tam vetřely duby, buky a javory a snaží se dohnat dřeviny, které se sem dostaly před nimi, postupně je přerostou a za několik desítek let samy úplně převezmou kormidlo.

© Jiří Raichl, Literární servis