Pobřežní cesta se dala číst jako cestopis a nabízela velkou přidanou hodnotu v tom, že byla plná lásky a také naděje a odhodlání. Bouřlivé ticho je v tomto ohledu dost jiné a čtenáři si na něj musí zvyknout.
Kniha je rozdělena do čtyř částí: Nic než půda, Tlak moře, Tam nad vrbami a K začátku na konci. Každá část pojednává o něčem jiném, ale dohromady to nakonec funguje a dává smysl. Čtenář se setkává s Ray v náročných chvílích, kdy jí umírá matka, a navíc je pro ni i tak složitý návrat do běžného života. Moth je stále nemocný a ona jej od sebe spíše odhání, než aby se o něj opřela. Když jsem začala číst, nebylo to vůbec jednoduché – snadno jsem si vše představila, cítila tu tíži a bála se, že takto hutná bude celá kniha. Tak jak to v životě bývá, postupně se vše měnilo k lepšímu.
Ray v příběhu začíná psát knihu o Pobřežní cestě a vzpomíná, co vše vedlo k jejímu vydání, jaké měla pocity, co vše se k tomu vázalo. Od tohoto okamžiku mě čtení chytlo a moc mě bavilo, stejně jako u další části, kde Ray s Mothem nachází nový smysl života…
„To je moc pěkný úsek. Vsadím se, že na Lizard Pointu bylo v tomhle vedru úžasně. A co vás na Jihozápadní pobřežní cestu přivedlo? Chodil jste takhle už dřív?“
„Vůbec, i když jako malý jsem musel každou chvíli chodit do krámu! Ne, vlastně jsem toho až doteď v životě moc nenachodil. Poslední rok jsem žil v Exeteru na ulici, víte, přespával jsem venku. Ale pak jsem si přečetl jeden takový článek, o manželském páru, zůstali bez domova a vydali se na Pobřežní cestu, a řekl jsem si, to bych přece taky mohl! Tak jsem si vypůjčil z charity všechno vybavení, pomohli mi i koupit lístek na vlak do Penzance. Ale je to fakt náročné, předtím jsem v životě nestavěl stan, a ty boty…“ (str. 144)
Komu by chyběl cestopis, nemusí se bát, i toho se dočká. Byť tedy v menší míře, a podle mě hodně jinak. Musím přiznat, že ačkoliv se mi exkurze na Island líbila, byla pro mě už něčím navíc, co jsem spíše proletěla. Ale to neznamená, že by mě nebavila a nedonutila před těmito cestovateli smeknout.
Bouřlivé ticho byla zvláštní kniha, ke které jsem nejprve přistupovala zdrženlivě, ale pak mě chytla a jsem ráda, že jsem si ji přečetla, protože Raynor Winnová je rozhodně pozoruhodná a moc silná žena, která navíc umí vyprávět.
© Jana Langerová, Kultura21