Rozhovor s Jane Goodallovou pro Právo

„Tati, prý to, co děláš, ubližuje planetě.“ Jane Goodallová napsala knihu o naději

Jane Goodallová je britská primatoložka a antropoložka. Její výzkumy šimpanzů významně posunuly naše vnímání vnitřního světa zvířat; ovšem její přínos není jen odborný – po většinu svého života se snaží aktivně přispívat ke zlepšování světa a motivovat k tomu co největší množství lidí. Nejnověji jí vyšla Kniha o naději, „průvodce přežitím v těžkých dobách“ napsaný společně s novinářem Douglasem Abramsem (česky Kazda 2022; přeložil Martin Kupka).
 

Za jeden z důvodů k naději ve své knize označujete sílu mládí. Aktuálně sledujeme protesty mladých aktivistů za klima, z nichž některé vzbuzují kontroverze – například ničení uměleckých děl v galeriích. Jaká radikalita protestu je podle vás oprávněná? A je možná společenská změna bez radikálních akcí?

Radikální akce jsou často nutné v počátcích hnutí, aby se lidem otevřely oči. Ale jakmile si lidé problém uvědomí a alespoň částečně začnou vnímat neštěstí doby – dnes klimatickou změnu, ubývání biodiverzity, válku –, je podle mě potřeba na radikalitě ubrat.

Nedávno aktivisté v Londýně protestovali obsazením a uzavřením rušné silnice – a způsobili tím velké potíže hlavně obyčejným, slušným lidem, kteří jeli vyzvednout dítě ze školy nebo na důležitou schůzku anebo třeba pospíchali na vlak.

Některé protesty jako demonstrace před vládními či korporátními budovami nebo pochody s transparenty jsou v pořádku. Za velmi užitečné považuju například i to, co dělá organizace Sea Shepherd – tedy odstraňování nebezpečných rybářských sítí z moře. Souhlasím i s přivazováním se ke stromům v rámci protestů proti kácení lesů.

Ale důležité podle mě je, aby se lidé proměnili zevnitř. Musíme se dotknout jejich srdcí. Cestou k tomu můžou být příběhy, směřované ke konkrétním jedincům i k veřejnosti jako celku.

kniha-+-CD-Goodall---2360-x-945-px---01-bez-loga

Jak by takové příběhy měly vypadat, když i silné vyprávění o záchraně planety způsobuje mezi lidmi rozdělení a polarizaci?

Uvedu příklad. Nedávno jsem mluvila s výkonným ředitelem jedné velké mezinárodní korporace. Řekl mi, že pracuje na tom, aby se jeho společnost stala environmentálně i sociálně udržitelnou.

Znamená to minimalizovat poškozování životního prostředí, podporovat komunity v zemích, odkud pochází zdrojový materiál pro výrobu, i v zemích, které jsou součástí dodavatelského řetězce. A znamená to také, aby všichni zaměstnanci v kancelářích firmy po světě byli kvalitně ohodnocení a měli motivaci využívat obnovitelné zdroje energie či snižovat množství odpadu.

Ten ředitel mi tvrdil, že to udělal především ze tří důvodů. Zaprvé: zapůsobil prý na něj nápis kdesi na zdi, že využíváme přírodní zdroje rychleji, než je příroda stíhá obnovovat. Druhým důvodem byl tlak zákazníků – čím dál více lidí požaduje eticky vyrobené produkty. A zatřetí, a tento důvod považoval za nejsilnější, jeho osmiletá dcera jednoho dne přišla ze školy a řekla mu: „Tati, prý to, co děláš, ubližuje planetě. To není pravda, viď? Protože to je i moje planeta.“

Vy sama se snažíte pozitivní příběhy šířit prostřednictvím svého celosvětového programu Roots & Shoots.

Začali jsme v roce 1991 s dvanácti tanzanskými středoškoláky, kteří ztráceli naději: měli pocit, že jsme zpronevěřili jejich budoucnost a nic se s tím nedá dělat. V tom prvním měli pravdu, protože budoucnost jim krademe už od dob průmyslové revoluce – ale na změnu není nikdy pozdě.

Hlavním poselstvím programu Roots & Shoots je, že všichni můžeme věci ovlivňovat každý den a je na nás, jak to uděláme. Členy programu jsou univerzity i třeba mateřské školky v šedesáti šesti zemích světa. Každá skupina si vybere tři projekty ke zlepšení světa – jeden pro lidi, jeden pro zvířata a jeden pro životní prostředí. Tito mladí lidé si vyhrnou rukávy a pustí se do práce. Mění svět k lepšímu, a zároveň tím mění přístup svých rodičů nebo prarodičů.

Jste technooptimistka? Věříte například, že buněčné maso z laboratoří může nahradit „skutečné“ maso, a tím ukončit utrpení zvířat ve velkochovech? Někteří autoři upozorňují, že technooptimismus nás dovedl k ničení planety, jiní zase říkají, že právě technologický pokrok umožnil druhu Homo sapiens přežít a vyvíjet se v proměnlivém světě…

Některé nové technologické vynálezy nás opravdu posouvají k lepšímu, trvale udržitelnému světu – například využívání obnovitelné energie ze slunce, větru nebo moře, případně technologie zachycující uhlík z atmosféry.

Jsme svědky obrovského technologického pokroku v léčení nemocí, řada firem pracuje na technologiích, které nahradí většinu – a doufejme, že časem všechny – pokusů na zvířatech při testování léků; pokusy prováděné na uměle vytvořené lidské tkáni jsou ostatně spolehlivější než ty prováděné na zvířatech. Čím dál sofistikovanější zařízení určená ke stopování zvířat, fotopasti a podobně, nám zase pomáhají sledovat život v divočině a systém GPS či satelitní snímky nám umožňují lépe porozumět světovým ekosystémům a účinněji je chránit.

Jane Goodallová, Douglas Abrams: Kniha o naději

Co se týče alternativ masa, tady za hlavní věc považuju, že se čím dál více lidí stává vegetariány a roste i poptávka po veganských jídlech. Vzpomínám si, že když jsem se na konci šedesátých let stala vegetariánkou já, nabídka bezmasých jídel byla mizerná a popravdě často ne moc chuťově uspokojující. Ale s nárůstem počtu vegetariánů a veganů se rozšiřuje i nabídka a veganská jídla dnes patří k těm nejlahodnějším.

Nesnášela jsem pomyšlení, že se musím vzdát věcí jako čokoláda, sýry a cheesecake, ale jejich dnešní veganské alternativy chutnají stejně, anebo ještě líp.

Mimochodem poslední dobou se víc a víc výzkumů věnuje vnitřnímu světu rostlin. A například filosof vědy Paco Calvo, který se zabývá inteligencí rostlin, ve své knize Planta Sapiens přímo odkazuje k vašim výzkumům šimpanzů, které vedly k revoluci našeho vnímání vnitřního světa zvířat. Nečeká nás podobná revoluce i ve vztahu k rostlinám? Nebude i veganské jídlo jednou neetické?

To je zajímavá a důležitá otázka. Naneštěstí jsme se vyvinuli ve světě, kde musíme jíst, abychom přežili – nemůžeme jen polykat vzduch. Myslím, že jdeme správným směrem, když postupně přecházíme na rostlinnou stravu, tak aby skončilo utrpení krav, prasat či slepic ve velkochovech, které jsou vlastně jen koncentračními tábory pro zvířata. Ale zároveň to znamená, že více jíme rostliny. Nemůžeme zatím prokázat, jestli rostliny cítí bolest – stejně ovšem nemůžeme prokázat, že bolest necítí! –, ale pokud chceme přežít, budeme je muset dál konzumovat.

Alespoň se snažíme chránit a obnovovat lesy nebo louky. A i zvířata samozřejmě budou dál jíst rostliny i sebe navzájem.

Abych se vrátil k tématu naděje – zdá se být snazší shodnout se, že jako lidstvo máme problém, než nalézt shodu na konkrétním řešení…

Podle mě lidský druh stojí na začátku velmi dlouhého a velmi temného tunelu, na jehož konci svítí jasná hvězdička. To je naděje. Ale naděje není zbožné přání, naděje je aktivita. Nemůžeme sedět v ústí toho tunelu a doufat, že ta hvězdička přijde za námi. Musíme přelézt, podlézt nebo jinak překonat překážky stojící mezi námi a tou hvězdou.

Těmi překážkami jsou klimatická změna, ubývání biodiverzity, znečištění ovzduší, neudržitelný životní styl naší civilizace, destrukce lesů a dalších ekosystémů anebo průmyslové zemědělství, využívající chemické pesticidy a herbicidy, které ničí půdu i naše zdraví.

Foto: Profimedia.cz

Jane Goodallová

A překážkou je také chudoba, protože chudí lidé musejí často poškozovat životní prostředí ve svém okolí, aby přežili; na venkově kácejí stromy pro stavební dřevo nebo k výrobě dřevěného uhlí a v městských oblastech zase třeba kupují nejlevnější jídlo, protože si nemůžou dovolit otázky jako „Byla výroba tohoto produktu ohleduplná k životnímu prostředí a ke zvířatům?“, případně „Je to levné kvůli nespravedlivě nízkým platům těch, kdo to vyrábějí?“.

Dobrá zpráva je, že po celém světě jsou skupiny lidí, kteří na řešení těchto problémů pracují. Naneštěstí ale často pracují izolovaně, takže sice můžou vyřešit jeden problém, ale bez nahlédnutí celkového obrazu tím můžou způsobit něco jiného někde jinde: například uzavření uhelného dolu je skvělé, ale může to vést ke ztrátě zaměstnání v dané komunitě a nárůstu chudoby.

Proto musíme komunikovat, sdílet nápady – a taková otevřená spolupráce musí probíhat i mezi národy a státy.

Když ztratíme naději, otupíme a neuděláme nic. Když ztratí naději mladí lidé, jsme odsouzeni ke zkáze. Musíme začít pracovat na konkrétních věcech, které jsou pro nás důležité, a inspirovat ostatní, aby se k nám připojili. Všude na světě jsou úžasní lidé, kteří dělají úžasné věci a nevzdávají se. Ti nám dávají naději, že ještě není pozdě.

© Štěpán Kučera, Právo, SALON

Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet