Představte nám svou povídkovou knihu Řeka zázraků. Co ona řeka v názvu symbolizuje?
Symbolizuje život a jeho rození. Dostali jsme něco málo času plynout tímto světem a každé „teď“ by mělo mít význam a smysl. Knihu jsem psal v době mých padesátin. To lidé bilancují, dívají se zpátky, jsou trochu naměkko... Já si nemůžu stěžovat na fádnost žití. Každý den drama. Nicméně slova, věty, literatura mají oproti člověku ještě jeden dar navíc. Dokáží překonat čas, prostor i ztrátu paměti. Takže Řeka zázraků může být i řekou slov a příběhů, ve kterých se dychtivý čtenář pořádně vycachtá.
Jsou vaše povídky čistě životopisné nebo je v nich zčásti zastoupena i fikce?
Hraji si. Takže propojuji události tak, jak se nemusely stát. Skáču přes desetiletí. Čtenáři odkrývám, co se odehrává právě teď v mé pracovně a spojím to s tím, co jsem zažil v dětství. Některé osoby či události mého života v povídkách nejsou, jiné jsou v detailu zobrazeny nepřesně nebo v úzkém úhlu, který zapadá do příběhu. Přiznávám fikci, ale opírám se o skutečné zážitky z mého života. A myslím, že právě v této hře je knížka zajímavá a vlastně napínavá. Bylo, nebylo?
Která povídka v knize Řeka zázraků je vaše nejoblíbenější a proč?
To je těžké, každou jsem si odžil. Hrázky z oblázků jsou příběhem kulis mého světa. Řeka, jak jsem ji znal v dětství, už není. Přišla o proudy, ostrůvky z oblázků, porodnice říčních ryb. Vlastně, je to má niterná prosba za řeky a jejich život, který tak krásně líčil Ota Pavel. Nechtěl bych vidět jeho oči, kdyby slyšel, že jeho zlatí úhoři musí do českých řek létat jako miminka letadly. Užil jsem si práci na povídce Teplický incident. Je tam několik rovin, které se zajímavě prolínají na místě, kde se setkali dva geniální umělci 19. století. Goethe a Beethoven. Trochu jsem jejich legendární setkání „okořenil“.
Jaké emoce ve čtenářích příběhy vyvolají? Budou se smát nebo si i popláčou?
Věřím, že obojí. Emocemi i překvapením to hraje. Knihu nečetlo před vydáním mnoho lidí. Z rodiny jen dcera Majda. Poslala mi z Londýna uplakanou fotografii s tím, že je to emoční houpačka, od které se nedá odtrhnout. Tak uvidíme, jak knihu čtenáři přijmou. Literatura současnosti je taková s nadhledem a odstupem. Já jsem trochu jinde a můj cíl také. Pro mě je důležitá proměna kulis naší nádherné země a role jednoho - vcelku romantického člověka v civilizaci. Jsme zapleteni v různých iluzích a některé vyprávěné obrazy jdou proti nim. A nevyhýbám se ani svědomí či otázce viny. Ale čekejte příběhy, nikoli těžký filozofický text. Myslím si, že kniha pobaví. A třeba to bude pro někoho skvělý dárek.
Co na knihu říkají vaši nejbližší? Přeci jen jsou její součástí.
Manželka přečetla jednu jedinou povídku, tu o našem vztahu. Řekla: „Kořínku, to je krásný.“ A vzápětí dodala: „To nesmíš vydat.“ Vedli jsme okolo toho několik týdnů vážné rozhovory. Studovala zákony na ochranu osobnosti, ale pak jsme se nějak domluvili. Jsem připravený utéct na nějaký čas do zahraničí, než se emoce utlumí.
Ve vašem medailonu jsem četla, že příběhy píšete už odmalička, ale až nyní jste se odhodlal k první knize. Proč až teď?
Protože mám respekt k literatuře. Psát knihy je nesmírně odpovědná činnost. Musíte dodržovat řád, mazlit se se slovy, příběhy musí mít vyvrcholení i překvapení. Nejspíš jsem neměl odvahu. Přiznávám, strach to byl. Autorskou nejistotu mám i teď, ohromnou. Špatně zvolené slovo může celou práci pohřbít. Já psal příběhy tak, že jsem je šperkoval poštovními známkami. Je to taková moje filatelistická sbírka. A teď se dostane na světlo knižního trhu.
Můžeme se do budoucna těšit, že třeba vytáhnete něco „z šuplíku“?
Uvidíme. V nakladatelství Kazda už o tom přemýšlejí. Zjistil jsem ale, že psaní příběhů je nesmírně uspokojivádisciplína. Já nemohl dospat, vstával jsem ve čtyři a psal během rozednění. Jako rybář na rybách. Uvidíme, jaké ohlasy sklidí Řeka zázraků. A pak?
Text: Markéta Bolfová pro knihcentrum.cz
Foto: Hana Kořánová