Řeka zázraků

Vladimír Kořen vyprávěl příběhy od dětství – rodině, kamarádům, sousedům i kukačkám v obýváku. Jenže odvahu pustit je do světa mezi čtenáře sbíral dlouho. Televizní obrazovka je fajn, ale na šachovou partii s dědou, rybí duši a pubertální průšvihy z Teplic je zkrátka moc malá a moc placatá. A tak mu nezbylo než otevřít se papíru – protože kniha unese i to, co by se do nedělního vysílání nevešlo.

Podle Vladimíra za to, že kniha Řeka zázraků vůbec vznikla, můžou tři věci:

1. Jeho žena, která několik let (pozoruhodnou diplomacií) nenápadně směrovala celou rodinu směrem k nakladatelství Kazda.
2. Stav přírody – hlavně řek, které už tolik nepřipomínají řeky, ale spíš natažené vodní hadice bez života. A on má řeku v duši.
3. A konečně: našel si čas. Ano, i mezi moderováním, otcovstvím, šachovými prohrami a chytáním parmy na těsto s anýzem.

Výsledek? Sbírka příběhů, která vás rozesměje, dojme a někdy i trochu nakopne. Protože svět potřebuje víc než jen „běžný tok událostí“.

"Kniha, která se čte jako vzpomínka na něco, co jste možná zažili – nebo jste to jen zapomněli. Dojemné, vtipné, lidské. Pro všechny, kdo mají rádi život takový, jaký opravdu je – včetně mastné známky, rozbitého džbánku a ryby, kterou je lepší pustit zpátky."

- Michaela a Václav Kazdovi

„Můj děda měl v sobě řeku, její proudy a taky ryby. Cejny jako lopaty. Tmavé spodní štiky, co se loví na šibeničku, a fousaté bojovnice parmy. Moc o tom nemluvil, ale často celé hodiny sedával na břehu u chaty a díval se, jak řeka pomalu plyne. Obdivně a dlouze. Natáhl dým z cigarety a splynul se svou krajinou. Řece věřil. Snil, že k ní patří a je u ní v dobrých rukou, i když se smrti bál. Měl jsem podobný pocit. Tady jsem byl v bezpečí.“

Až si tuhle knihu přečtete, budete chtít zavolat dědovi.